Když jsem viděla, že sanatorium vyzývá své bývalé pacienty, aby napsali o své zkušenosti, váhala jsem. Ale nakonec mi to nedalo. Nebyla jsem totiž jejich klasická pacientka, která se snaží o miminko. Byla jsem dárkyní vajíček. Dnes jsem těhotná se svým druhým synem a možná jsem s darováním ještě neskončila. Ale o tom až za chvíli… 🙂
Bylo mi tehdy 22 let, vrátila jsem se ze studijního pobytu v zahraničí a čekal mě poslední rok na vysoké škole. Už jsem nemusela tolik chodit na přednášky, a tak jsem přemýšlela ještě o nějakém dalším projektu. Protože ať si říká, kdo chce, co chce, 12 hodin denně se stejně nikdo učit nezvládne.
Už od maturity jsem chodila pravidelně darovat krev, několikrát jsem darovala i krevní plazmu a měla jsem dobrý pocit, že někomu pomáhám. Alespoň takhle neosobně, na dálku. V Brně je navíc i několik klinik, kde je možné darovat vajíčka. Rozhodila jsem sítě a zanedlouho jsem zjistila, že jedna známá už s darováním zkušenost má. Klinik obešla více a podle toho, jak je popisovala, jsem se rozhodla pro Sanatorium Helios. Líbilo se mi, že je to menší klinika a taky na mě jako na biologa působilo dobře, že při stimulacích pravidelně kontrolují kromě ultrazvuku i krev. Prostě jsem chtěla někam, kde to neberou jak s odpuštěním na běžícím páse a kde se budou maximálně starat o moje zdraví.
První návštěva na klinice
Zanedlouho po telefonátu už jsem seděla v kanceláři se zdravotní sestrou, která mi řekla, co přesně darování pro mě jako pro budoucí dárkyni obnáší a ujistila se, že mi nic z toho nevadí. Protože jsem studovala přírodní vědy, tušila jsem, oč jde a zároveň jsem neměla problém s tím, že si budu muset píchat injekce, že budu chodit na krev a že se odběr vajíček dělá v narkóze.
Poté, co jsem souhlasila, mě objednala na gynekologické vyšetření a také na odběry krve. Překvapilo mě, kolik toho dopředu zjišťují. Ale je to logické, dárkyně musí splňovat přísné podmínky. Pamatuju si, že mi dělali mimo jiné genetické testy, zjišťovali, jestli mám v pořádku všechny možné hormonální hladiny, jestli nemám různé infekční nemoci a absolvovala jsem taky důkladný ultrazvuk a pohovor s genetikem o svém zdraví a o mojí rodině.
Připadala jsem si vyšetřená skrz naskrz. Ale díky panu doktorovi a milému personálu jsem si skoro ani nepřipadala jako u lékaře. Vše šlo tak nějak samo a rychle a než jsem se nadála, loučili jsme se s tím, že mi zavolají, až budou mít výsledky. Najednou jsem měla pocit, že se to vlastně ani neodehrálo, že to byl jen nějaký sen. Až pak jsem začala přemýšlet, do čeho jsem se to vlastně dala. Co když se mnou něco není v pořádku? A chci to vlastně vědět?
Jsem vhodná dárkyně
Telefon zazvonil až za 2 měsíce. Sestra mi sdělila, že jsem vhodná dárkyně a objednala mě znova k panu doktorovi. Ten mi dopodrobna vysvětlil všechny mé výsledky a dohodli jsme se, že stimulace začne hned v dalším cyklu, protože jsem nebrala hormonální antikoncepci a mohli jsme začít téměř okamžitě. Asi dva týdny jsem si každý den píchala dvě injekce. A nakonec ještě tzv. spouštěcí injekci den a půl před odběrem.
Vím, že se někdo injekcí bojí. Přiznám se, že mě to i trochu bavilo. Jehlička je malá a ostrá a do břicha zajede, ani nevíte jak. 🙂
Odběr vajíček
V den odběru jsem spolu s koordinátorkami IVF programu vyřešila nějaké papírování a šla jsem na operační sál. Tam se mě ujaly sestřičky, uvedly mě do pokoje, který jsem měla sama pro sebe, a po pohovoru s anesteziologem jsme šli na věc. Pak už nic nevím. Probudila jsem se na pokoji a bylo mi celkem dobře. Po dvou hodinách mě vyzvedla kamarádka a šla jsem domů.
Protože jsem si na sebe při studiu vydělávala sama a po dobu stimulace pro mě bylo těžší domlouvat si brigády – hlavně kvůli kontrolám a odběrům krve vždycky ráno, dostala jsem peníze za ušlou mzdu a prý taky jako satisfakci kvůli diskomfortu. Asi tím mysleli ty injekce, co mě tak bavily. 🙂
Za zbylou dobu studia jsem pak darovala ještě několikrát a vždycky jsem byla maximálně spokojená. Nejen, že jsem byla po celou dobu pod dohledem zdravotníků a věděla jsem, že jsem zdravá a v pořádku, ale také jsem, doufám, mohla pomoci několika párům, které se o miminko snaží a nedaří se jim to. To, že někde po světě možná běhá pár dětí, které jsou z poloviny biologicky „moje“, neřeším. Sama na svých dětech a na dětech kamarádů a kamarádek vidím, že nejdůležitější je výchova a dítě je toho, kdo ho odmalička zahrnuje láskou a poskytuje mu oporu a vedení, jak roste. Ostatně jen v mém blízkém okolí několik mužů vychovává děti, které mají jejich ženy s předchozími partnery a nejsou pro své děti o nic míň tátové.
Nejdřív jsem děti nechtěla…
Na začátku, když jsem šla darovat poprvé, jsem ještě myšlenky na svou vlastní rodinu neměla. Ale jak se mi blížil konec studia, věděla jsem, že chci alespoň dvě děti. S tehdejším přítelem – teď už manželem – jsme se vzali a otěhotněla jsem necelé 4 měsíce po posledním darování. Možná vám to bude připadat jako klišé, ale zjistila jsem na vlastní kůži, že je pravda, že být mámou je to nejlepší, co vás může v životě potkat. A tak až přestanu kojit svého druhého chlapečka, určitě zavolám do Heliosu a budu chtít znova darovat. Některé ženy bohužel nemají takové štěstí. A pokud to půjde, ráda jim k miminku pomůžu. Protože být mámou, je opravdu nejvíc.
Přečtěte si více o dárcovství vajíček v Sanatoriu Helios. Pokud byste měla zájem darovat, volejte na 549 523 258, nebo se rovnou objednejte.