Etika asistované reprodukce

Světová zdravotnická organizace definovala neplodnost jako nemoc. Páry, které nemohou počít dítě přirozenou cestou, mají tedy právo na léčbu všemi dostupnými prostředky reprodukční medicíny. Asistovaná reprodukce má své zastánce, ale i odpůrce a je provázena řadou etických otázek.

Předkládáme vám k zamyšlení úvahy Mgr. Ilony Haasové, psycholožky a terapeutky, matky dvou dětí „ze zkumavky“ a zakladatelky Společnosti pro psychosomatickou podporu léčby neplodnosti. Její zájem o tématiku mateřství a vlastní zkušenost ji přivedly k rozhodnutí pomáhat ženám, které se ocitly v podobné situaci a hledají podporu při léčbě IVF.

Úvod
Při pročítání informací o metodách a možnostech nejmodernější medicíny v  oblasti reprodukce si možná jako člověk připadáte naprosto nepatrně a bezmocně. Můžete mít dojem, že se medicína zcela zmocňuje lidské- ho těla a že od určité chvíle láska a sexualita již nehrají v přání mít potomka tak velkou roli.
Proces asistované reprodukce generuje obrovskou řadu etických otázek. Každá společnost musí přemýšlet o těchto otázkách a rozhodnout o jejich řešení. Většinu jich plodí nedostatečná informovanost o dané problematice.
WHO (Světová zdravotnická organizace) definovala nedobrovolnou bezdětnost jako nemoc. Z toho vyplývá, že neplodné páry mají právo být léčeny všemi dostupnými prostředky současné reprodukční medicíny. V současnosti se narodí přibližně 7 % dětí po úspěšné léčbě neplodnosti a z toho je asi polovina počata metodami asistované reprodukce.
Základní principy a podmínky asistované reprodukce byly stanoveny mezinárodní Úmluvou o lidských právech v medicíně, která byla přijata v r. 1997 v Oviedu a je prováděna dalšími nadnárodními dohodami a lokálními zákony (m. j. poslední novela zák. č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách), ale pokrok v této oblasti jde takovým tempem, že neaktuálnost podmínek, principů i zákonů může vést ke zneužití nových objevů nejen ve sporný prospěch některých bezdětných párů, ale především k neetickým postupům.

Eticky sporné aspekty asistované reprodukce

Morální postavení embrya
Nesmiřitelnost dvojího etického pohledu na problematiku asistované reprodukce by vyřešila jednoznačnost morálního postavení embrya.
První názor, že počátkem lidského života je okamžik zplození, tedy spojení vajíčka a spermie, zastávají zejména některé církve a lidé věřící.
Druhý názor je kompromisem, podporovaným vědci, lékaři i etiky – embryo má status potenciální lidské bytosti. Vzhledem k tomu, že teprve kolem patnáctého dne se začnou tvořit první primitivní nervové buňky a „lidství“ zárodku se začne prohlubovat, dospěla většina etických výborů k závěru, že prvních 14 dnů embryo morální status lidské bytosti nemá. Tento názor zastává především odborná veřejnost a většina párů podstupujících asistovanou reprodukci.
A současný názor z praxe? Na to dává odpověď embryolog D. Chládek: „Nejnovější názor nám stanoví Tkáňová direktiva Evropské Unie. Embryo má, ve fázi před ET (embryotransferem), status léčebného buněčného přípravku.“
Praxe zjevně preferuje teoretické úvahy druhé skupiny. Ke shodě názorů v blízké budoucnosti pravděpodobně nedojde.

Dárcovství genetického materiálu
Darování spermií, vajíčka i embrya je druhý nejdiskutovanější etický problém v procesu asistované reprodukce. Jde o zahrnutí třetí strany do procesu reprodukce. Nedojde k prolomení instituce manželství a rodiny? Záleží na správném uzákonění celé problematiky.
Možnost darování krve, kostní dřeně či ledviny je téměř samozřejmostí, etika těchto možností byla již vyřešena a většinově přijata. Nyní se k nim přidává i „léčebný buněčný přípravek“.
Problematika dárcovství je veřejností často odkazována na vlastní svědomí zúčastněných. Mnozí v něm hledají instanci schopnou za všech okolností říci, co je správné. Ale i svědomí se vztahuje ke společenství.
Jeden proces probíhá na straně samotného dítěte. Zvládne v budoucnu vyrovnání se s vlastní identitou? Má právo znát své biologické rodiče? Bude mu to umožněno? Vyrovná se se svou situací bez problémů? Bude respektovat a milovat „své“ rodiče i po obeznámení se s okolnostmi svého zplození? Ve Švédsku mají „děti ze zkumavky“ po dovršení osmnácti let právo se dozvědět, kdo jsou jejich biologičtí rodiče.
Další proces probíhá na straně příjemců. Nebude jim někdy v budoucnu tento fakt na obtíž? Vyrovnají se s případnou genetickou zátěží? Budou oba rodiče vždy milovat svého potomka bez ohledu na jeho původ?
Po rozvodu paní B. snižovala hodnotu bývalého manžela, otce, se kterým vychovala svého syna právě díky darované spermii slovy: „On vlastně nemá na syna nárok, protože není jeho biologický otec.“. A dárce? Anonymitu má zaručenou – v ČR (v USA má zájemce o darované pohlavní buňky k dispozici celou databázi dárců s fotkami a životními příběhy). Nebude dárce svého činu jednou litovat? Nezačne ho pronásledovat myšlenka na poznání svého, nebo z poloviny svého dítěte? Jak a kdo ho vychovává? Nepsané pravidlo říká, že od jednoho dárce se použije maximálně 6 – 10 ejakulátů. Ale: „…Šel jsem darovat proto, abych si vydělal. Za tři až čtyři měsíce jsem byl na odběru tak třicetkrát a přišel jsem si na dobrých patnáct tisíc…“ Tady je problém.
Centra asistované reprodukce v ČR respektují anonymitu dárce, od něhož registrují pouze několik základních údajů vztahujících se převážně k jeho vzhledu. Do jejich evidence i do centrálního registru je zaveden pouze jeho kód. Ten je v každém centru AR jiný. A tak aktivnímu dárci stačí objet například 30 center, v každém oplodnit 6 vajíček a vznikne 180 genetických potomků aktivního dárce. V těchto případech reálně hrozí genetické poškozeni plodů, setkají-li se v pozdějším životě syn a dcera od jednoho dárce. Stane se samozřejmostí, že při plánování dítěte budeme muset na vyšetření DNA?
V mnoha zemích se uplatňuje názor, že dárce nemá na finanční odměnu nárok. Jedině tak je možné zaručit, že je dárcovství projevem čistého altruismu a nikoli vypočítavosti. Nedostatkem tohoto přístupu je nízký počet dárců. Otázka kvality spermatu také není nepodstatná. Základní vyšetření se provádí, ale vyšetření na dědičné sklony k rakovině či schizofrenii, nebo odhalení cholerického charakteru a alkoholismu, takové informace k dispozici nejsou.
„…snažit se o dítě, ano, ale ne za každou cenu…mně je to proti srsti…neodsuzuji to, je to na uvážení partnerů, ale pro mě je to nepřípustné…ten pocit, že nosím pod srdcem dítě, které jsme nezplodili…to ne…nedovedla bych si představit, že by se mi narodilo dítě, které by nemělo ani jeden manželův rys…možná to jsou banality, ale mě na nich záleží… takže děkuji, nechci…“ „…když jsme oba nemohli být biologickými rodiči dítěte, tak jsem si nedovedla představit, že bychom přijali vajíčko nebo spermii dárce…taky se nám celý proces kolem IVF zdá jen jako obchod a nějaká etika chybí…mražení…dárcovství…“
 

Přebytečná embrya
Hormonální stimulace vede k větší produkci vajíček, ta se oplodní a získaná embrya se ne vždy upotřebí. Tím vznikají embrya „do zásoby“, která mají čtyři způsoby využití:

  • zmražení pro pozdější využití
  • dárcovství
  • výzkumné účely, a to především se zaměřením na kmenové buňky
  • a poslední možností je likvidace.

Rozhodnutí je na rodičích. Jedná se o velice stresující situace. Každá možnost má svá pro i proti. Co je správné, kdo to posoudí? Vždyť rodiče se svým rozhodnutím musí žít celý život.
Nadyia nemohla dlouho přijít do jiného stavu. Podstoupila několikrát proces IVF a doma již měla 6 dětí. Ale z předchozích cyklů jí zůstalo dalších 6 zmražených embryí a z tohodvě jednovaječná dvojčata. Rozhodla se, že „zmrzlíky“ nedá a přemluvila doktora, aby jí je zavedl do dělohy všechny. Stalo se něco neuvěřitelného, všech osm embryí se ujalo. Nadyia porodila osm dětí, viz Wikipedie/Nadya Sulemanová. Všechna jsou v pořádku a Nadyia má nyní doma dětí 14. Stará se o ně se svou matkou, nežije s partnerem – biologickým otcem dětí. Svou vlastní životní „show“ prodala médiím, ale z výtěžku se budou těšit děti až po osmnáctých narozeninách. Teď má velký problém uživit rodinu. Lidem se její přístup nelíbí. Je neetické, že chtěla dát svým embryím šanci na život a současně tak sama sebe i děti vystavila obrovskému zdravotnímu riziku? Jak zvládne výchovu a obživu své rodiny? Bylo by lepší – etičtější – embrya „zlikvidovat“?

Kryokonzervace
Nevyužitá embrya jsou zmražena a skladována v tekutém dusíku. V této formě se mohou ponechávat po dobu 100 let. Výhodou je, že pokud první či některý další pokus umělého oplodnění nevyjde, může pár podstoupit další pokusy bez stimulačního procesu a odběru vajíček. Jakou zátěž ale zmražení přináší pro počínající život? Bude se vyvíjet přirozeným způsobem? Máme právo manipulovat tímto způsobem s potenciální lidskou bytostí? Máme jistotu, že zmražením nebude v budoucnu ovlivněno zdraví dítěte?
Kryokonzervace spermií je používaná již řadu let, nyní se již provádí i zmražení vajíček (oocytů). Také mražení tkáně z varlat (spermatické kanálky) a ovariální (nenastimulované) tkáně je běžnou praxí. Výhody jsou jasné. Jde především o situace, ve kterých očekávané zdravotní komplikace a náročné léčby (chemoterapie) mohou mít špatný, ne-li katastrofální vliv na reprodukční orgány. Možnost zmražení „zdravých a čerstvých“ pohlavních buněk v mladším věku a jejich pozdější využití (často po náročném životě) je již také reálná a přináší i „výhodnou“ možnost prodloužení reprodukčního věku. Je to eticky přípustné? Přinejmenším se tímto etická situace dále komplikuje.
 
Výzkum (zejména) kmenových buněk
I když je zřejmé, že embrya na věky držená v tekutém dusíku by svůj potenciál k přetvoření v lidskou bytost asi nenaplnila, je nemorální proměnit tato „nadbytečná“ embrya v embryonální kmenové buňky, které lze využít k výzkumu a v budoucnu i k léčbě těžkých onemocnění?
Eva Syková říká (MF dnes 5.4.2004): „Přesně informovaná veřejnost zásadně vyjadřuje podporu jak výzkumu, tak užití embryonálních buněk k léčbě nemocných. Nejvyšší podpora, a to i charitativní a sponzorská, plyne pochopitelně od těch, kteří potřebují léčbu pro sebe či svoje děti. Názory nesouhlasící menšiny je však třeba respektovat a je nutné postupovat podle zákonem schválených etických norem.“
Příběh dítěte, které trpí dědičnou chorobou, léčitelnou pouze transplantací vhodné kostní dřeně, by mohl mít šťastný konec. A to nově i v případě, že by se dárcem stal ještě nenarozený sourozenec. Metodou asistované reprodukce by byla vytvořena embrya, a taby se podrobila předimplantační genetické diagnostice. Pokud by mezi nimi byl vhodný dárce nezatížený dědičnou chorobou, měl by starší sourozenec vyhráno. Je to krásný sen, nebo černá můra?
Zplodit dítě pro určitý účel je jistě neetické. Výzkum kmenových buněk se snaží tuto cestu zjednodušit a v daném případě by potřebnou kostní dřeň vypěstoval v misce pouze z kmenové buňky embrya v předimplantační fázi. Obavy ze zneužití a cílené selekce nejsou v žádném případě bezpředmětné. Zákonné normy za etickými aspekty v tomto případě značně pokulhávají.

Náhradní rodičovství
Náhradní matky – pronájem dělohy?
Historické příklady tohoto postupu lze najít již ve Starém zákoně. Když Sára nemohla mít dítě, tak Abraham počal dítě se služkou Hogar. Podobně Rachel a Jakob se služkou Bály. Služka měla poté jen malé, nebo spíše žádné místo v životě narozeného dítěte. Jak prožívá těhotenství žena, která ví, že se dítěte vzdá? Tato matka, která od začátku ví, že dítě, které porodí, jí nezůstane, se v těhotenství nemusí chovat dostatečně svědomitě (např. pokud jde o kouření a konzumaci alkoholu). Jaký vliv může mít její těhotenské „prožívání“ na nenarozené dítě? Jaké jsou motivy náhradních matek? Nejsou to vždy jen peníze. Může jít o ženy, které nikdy nepoznaly lásku, partnerský vztah, sex…ale také mohou být jejich pohnutky absolutně nezištné. Mělo by mít dítě právo poznat náhradní matku, která jej porodila? V jakém věku? Bez ohledu na její souhlas?
Deník MFD přinesl již v roce 2003 zajímavou informaci: V Česku už byl dvakrát proveden pokus o využití institutu „náhradní matky“. „Oba zdejší pokusy dopadly neúspěšně, byť každý jinak. V jednom případě se u přizvané ženy ve 4. měsíci zjistilo, že dítě má těžkou vrozenou vadu. Náhradní matka se rozhodla pro interrupci. V druhém případě došlo ke sporu, jaký ani v zahraničí není výjimkou. Náhradní matka si dítě ponechala. Během těhotenství si totiž k němu vytvořila pozitivní citový vztah. I když byly obě náhradní matky vázány smlouvou, kterou pak nedodržely, a předem přijaly odměnu, kterou nevrátily, pro soud byla ta smlouva neplatná. Podle našeho právního řádu je matkou dítěte ta, která je porodí.“ (MF dnes, 5.12.2003, s. 4)
V mnoha zemích je náhradní mateřství již plně praktikováno. Ne vždy bez konfliktů. Existují případy, kdy se ukázalo, že dítě je postižené a nechtěli si je ponechat ani náhradní matka, ani manželé, jimž dítě „geneticky patřilo“. V ČR je nyní známo již mnoho případů náhradního mateřství, není to nelegální, a případů přibývá. Na internetu se inzeráty typu: „Hledáme seriózní zdravou ženu, která by nám donosila miminko. Mám vážné zdravotní komplikace a nemáme už jinou možnost. Pouze vážné zájemkyně…“ rychle množí.
„Metoda náhradního mateřství narušuje biologickou jednotu a může vést až k degradaci rození dětí na výrobu či průmysl.“ (Zamykalová, 2003) Nicméně vývoj „nedělitelnosti mateřství“ v ČR naznačuje, že do budoucna lze očekávat spíše zavedení náhradního mateřství. Uvažuje se o tom, že by o každém případu rozhodoval soud. Tím by ženy, které by se k „pronájmu dělohy“ chystaly z důvodu kariéry či neochotě změnit životní styl, byly automaticky vyloučeny.
 

Redukce vícečetného těhotenství
Doposud je široce používaným indikátorem kvality IVF tzv. implantační index, tedy poměr mezi počtem implantovaných embryí a počtem dosažených těhotenství. To může hrát roli v problematice vícečetného těhotenství. K odstranění těchto problémů je v současné době doporučováno do dělohy zavádět maximálně dvě embrya. Pouze po neúspěšných pokusech, kdy se předpokládá menší pravděpodobnost uchycení všech embryí a po předběžném souhlasu rodičů se zavedou pro jistotu embrya tři, max. čtyři a pokud se uchytí, rodiče si je nechají. Redukce těhotenství se provádí pouze, jsou-li k tomu zdravotní důvody. Také porovnávání úspěšnosti center asistované reprodukce se řídí novějším indexem, kde hlavní roli hrají počty narozených dětí. Přičemž:„…nelze hodnotit kvalitu pracoviště podle celkových výsledků – vždy lze srovnávat jen standardní skupinu žen do věku 35 let.“ (Řežábek, 2008, s. 87)
 
Mikromanipulace
„Jde o operační postupy, vykonané na pohlavních buňkách nebo embryu, použitím speciální mikromanipulační technologie.“ (Řežábek, 2008, s. 98) Pro páry, kde jeden nebo oba rodiče mají genetickou dispozici pro vrozenou vadu, přináší preimplantační diagnostika prováděná metodami mikromanipulace neuvěřitelné možnosti. Další možnosti např.:

  • ICSI (intracytoplasmatická injekce spermie). Metoda, při které se spermie vpravuje jehlou přímo do cytoplazmy vajíčka. Zde lze říci, že jde o určité obcházení přírody, protože k výběru jedné spermie dochází volbou embryologa a nikoli na základě složitých fyziologických procesů, kterým ještě ne zcela rozumíme. Nicméně, vzhledem k prováděné kultivaci (někdy i prodloužené), by případné nevhodně se vyvíjející embryo mělo být odhaleno a tím zvýšena pravděpodobnost zdravého vývoje plodu.
  • AH (asistovaný hatching). Jde o narušení vaječného obalu embrya (zona pellucida), s cílem pomoci embryu se z obalu uvolnit. Zkušenost ukazuje, že pokud se embryo nemá sílu dostat z obalu, nemá sílu ani přežít.

 
Výběr pohlaví
Již Platón (Ústava, 5. kniha) se zamýšlí nad zděděným zdravím, dělá si starosti o biologickou kvalitu potomstva, především u stavu strážců. Přichází s myšlenkou biologického výběru, umožňujícího rozmnožování nejlepších a vyřazení zdegenerovaných jedinců.
Jeden z principů, stanovených Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, vymezující, že techniky lidské asistované reprodukce nesmí být použity k získání zvláštních vlastností u budoucího dítěte, především za účelem výběru pohlaví dítěte, s výjimkou tam, kde se vyhýbáme vážnému dědičnému onemocnění, vázanému na pohlaví, se již zdá být zpochybňován a je jen otázkou času, jak dlouho ještě vydrží. V Thajsku a jiných zemích se již bariéry prolomily, v Austrálii je toto téma na pořadu dne… „Oplodňovací“ turistika se rozjíždí a lidé si jdou za svým cílem.
„Pokud rodiče chtějí tak zoufale syna nebo dceru, že jsou kvůli tomu připraveni podstoupit IVF a zaplatit za ně vysokou cenu, je pro ně jistě lepší vybrat si potomka než pak být zklamáni z narození dítěte, které si vlastně tak docela nepřáli.“ (Kovacs, Zdravotnické noviny, 13/2010, s. 7)
Rýsují se také další kontroverzní otázky. Za určitých okolností podrobují lékaři vytvořená embrya genetickému testu a vybírají ta zdravá. „Na vyřazení embryí s výraznými genetickými defekty bychom se snad shodli, co když si ale rodiče budou časem chtít objednávat pohlaví, barvu očí a hudební nadání potomka?“ ptá se Vácha.
Inzeráty, typu: „Jsem modrooká blondýna, 60 kg, 175 cm, mám tři tituly, mluvím pěti jazyky a jsem sportovně nadaná, kolik nabídnete za mé vajíčko?“ jsou již na světě! Etické i morální zákonitosti se začínají otřásat v základech. Do popředí se žene byznys. Nabídka a poptávka chce diktovat svobodu a etické cítění člověka?
 
Oficiální tabu v IVF
Co by mohlo určité skupině pacientů pomoci, ale zákon to zakazuje, nebo v lepším případě neřeší?
Náhradní mateřství, neanonymní dárcovství gamet a embryí, oplodnění ženy bez partnera, oplodnění žen starších 50 let a oplodnění s využitím spermií zemřelého. Měla by se centra asistované reprodukce zaměřit pouze na terapii v souvislosti s medicínskými problémy a neřešit sociální problémy některých skupin populace? I tak si ženy vodí fiktivní partnery a tlačí na lékaře… Některá centra jim vyhoví, ale veřejně to nepřiznávají.
Dříve, před zavedením asistované reprodukce, byly lesbické a mužské homosexuální páry z (biologické, genetické) reprodukce vyloučeny. „S novými metodami lze dosáhnout sdíleného rodičovství homosexuálních dvojic i mateřství postmenopauzálních žen. Nabízejí možnost redefinovat ne- reprodukci homosexuálních dvojic a postmenopauzálních žen jako medicínskou patologii, jako léčitelnou neplodnost.“ (Zamykalová, 2003)

Etické otazníky, které přináší absolvování procesu asistované reprodukce
Proces IVF přináší pro zúčastněné páry i některá rizika.

Syndrom ovariální hyperstimulace (OHSS)
Jde o velice závažnou zdravotní komplikaci, kterou s sebou přináší hormonální stimulace. Riziko je téměř u každého. Na hyperstimulační syndrom se i umírá.
„…druhý pokus byl jako zlý sen……nikdo mě neupozornil, že existuje něco, jako hyperstimulační syndrom.., začalo mi být špatně asi až za týden po odběru vajíček, byla jsem doma a nemohla jsem dýchat…vrazilo se mi to do plic……takže mě nejdřív léčili na plicním..a pak si to někdo spojil a dali mě na gyndě na jipku a připojili na kyslík…na tři týdny…byla to strašná bolest…to bylo hodně zlý…tenkrát jsem si přála nebýt těhotná…bylo mi mizerně…vlastně jsem se pořád dusila…byla jsem strašně oteklá…měla jsem v sobě 10 kg otoku… poprvé jsem zažila, že je mi kůže malá…injekční stříkačkou, bez umrtvení, mi z dělohy odsávali vodu…doktor tenkrát říkal: „Nechtěl bych být ženská“…snášela jsem to hodně špatně…chtěla jsem pryč!…nechtěla jsem žádný dítě…“
Spektrum zdravotních následků, které může hormonální léčba mít, je velice široké.
 
Psychické aspekty
Stres, deprese…ale i naděje a touha, jsou v procesu umělého oplodnění vysoko nad únosnou mezí. Výstižným výrazem pocitů a prožitků, kterými pacienti prochází, je „emoční horská dráha“. Všem neplodným párům by měla být nabídnuta psychoterapeutická péče jako doprovod celého procesu umělého oplodnění. Léčba neplodnosti většinou vytváří somatickou nepohodu, psychickou zátěž, ovlivňuje partnerství, sexuální život, sociální a pracovní vztahy.
„Ačkoli jsou pokroky v lékařství vítané, protože přinášejí účinnější pomoc trpícím, přetrvává obava, že na rozdíl od technického pokroku v diagnóze a terapii se často nevěnuje odpovídající pozornost oblasti psychologie a komplexního přístupu k lidské osobnosti, a že tato oblast dokonce často musí ustoupit do pozadí před technickými aspekty.“ (Rotter, 1999, s. 11)
„…nejhorší je čekání po zavedení embryí do dělohy… jestli se to podaří…dokud Vás ti doktoři mají v práci, tak se snažíte to nechat na nich, ale pak…to čekání…bála jsem se čůrat i na velkou, že to ze mě vypadne…nohy zamotaný křížem…neodvážila jsem se ani zakašlat…každý den jsem si kupovala těhotenský test a byl negativní…věděla jsem, že se to na něm ještě nemůže projevit, ale co kdyby……pořád jsem na to myslela…špatně jsem spala……čekat, čekat a..snažit se být v klidu……aby to dopadlo dobře, tak se snažím na to myslet pozitivně…určitě to vyjde…těším se a plánuju…pak nic…konec…propad, zklamání,lítost, smutek, pláč…beznaděj…bojím se dalšího pokusu..že se zase dostanu do toho špatného stavu…já byla tak silná ženská…teď je ze mě uzlíček nervů… štve mě ta nepřirozenost na něčem, co má být tím nejpřirozenějším…mám pocit, že jsem během toho procesu psychicky zestárla…nezvládám těhotenství kolem mě…je to pro mě těžký…je mi to líto…těžce to nesu..“
Období, kdy páry asistovanou reprodukcí prochází, je mimořádně náročné a následky mohou být trvalé. „Stres, který se při léčbě sterility vyskytuje, se projevuje ve třech základních rovinách: somatické, psychické a interpersonální. Podle různých zdrojů se vyskytují psychické potíže při léčbě u 25-60% sterilních párů. Více než polovina sterilních žen ( v dotazníku SCL-90-R) vykazuje hodnoty, které se pokládají za známku psychiatrické patologie.“ (Čepický, 1999)
„…tlak ze strany rodiny …jen zveličuje můj vlastní tlak na sebe sama, na to, že chci dítě!!…známí říkají: ta je nějaká divná…ta se změnila…musela jsem překopat vztahy v celé rodině…najít si svůj prostor…pro chlapa je nejhorší vyšetření spermií.. je to útok na jeho ego, je to trapas..to prostředí..to čekání na výsledek a přemítání o tom, že jestli to dopadne špatně, tak jak dopadne vztah?? …“

„…když jsem někde viděla břicho nebo kočárek, tak už mi bylo hodně ouvej a já měla slzy na krajíčku……když mi kamarádky oznamovaly jedna po druhé, čekám dítě!!! A pak čekám druhý!!! A pak… ty jo, já jsem zase těhotná a nevím, co mám dělat… tak jsem si myslela, že se zblázním…“

Přístup k pacientům v centrech asistované reprodukce
Větší odborná informovanost pacientů a jejich psychická připravenost je velkým nedostatkem center asistované reprodukce. Zájemců o asistovanou reprodukci je tolik, že čekací lhůty první návštěvy mohou být i několik měsíců. Literatury na toto aktuální téma je minimum. Často se opakují příběhy, kdy neplodný pár zkouší jedno oplodnění za druhým bezúspěšně a pak se dozví např. o problematice „imunitní tolerance“ (negativní imunitní reakce ženského organismu na genetický materiál partnera). A právě to mohla být příčina jejich neplodnosti.
„…moje doktorka je spíše introvertní a nic moc mi nevysvětluje…já jsem zmatená a ani nevím, na co se zeptat..…podpora od doktora … moc by pomohla…nebo psychická podpora…určitě..chybí mi osobnější přístup…já tomu všemu moc nerozumím a radši si nic nezjišťuju, aby mě to nestresovalo…vždy, když jsem objednaná na určitou hodinu, tak stejně čekám, vždycky je tam plno…šílená je hormonální stimulace ..byla jsem z toho vždycky psychicky rozhozená, lítostivá a plačtivá…v práci nikdo nevěděl, čím procházím…cítila jsem se tam hrozně špatně…doma mě aspoň podpořil manžel…myslím, že pro každou ženu je těžké píchat si hormony… manžel by to nezvládl nikdy…“

„…je to jako na běžícím pásu,…člověk se cítí jako v řeznictví…10 deka uheráku…20 deka dietního…10 deka slaniny..“
„…u manželky se okamžitě po odebrání vajíček v centru asistované reprodukce – na soukromé klinice – projevil počátek hyperstimulačního syndromu…bylo jí strašně špatně…vypadala hrozně…a mně řekli, že máme rekord, odebrali jí 60 vajíček!…já septal, co mám dělat s manželkou…a oni mi řekli, ať si zavolám taxi a odvezu jí do nemocnice na Bulovku…manželka se nemohla ani postavit…strašně jsem se o ní bál…ale oni už to neřešili…“
Speciálně na soukromých klinikách se za skladování embryí platí. Ženám přicházejí dopisy s dotazy, zda jejich embrya mají být zničena či darována a to není nic příjemného. Psychický tlak je všudypřítomný. Některé kliniky na svých stránkách dokonce zveřejňují reklamy na finanční půjčky od různých firem. Potřebují se ujistit, že klient bude solventní.
„Z etických důvodů jsem si nechala zavést jedno embryo, zbylá jsem si nechala zmrazit. Po půl roce jsem chtěla zkusit další embryotransfér a prý, že už žádná embrya nemám!? Nikde ani stopy…“
„…jakákoli komunikace s doktorem a sestřičkami je horor…doktoři se pořád střídají…průšvih… k někomu si najdeš vztah a důvěru a hop, je tu zase někdo nový…takhle a tady vůbec nikdy neotěhotním…jeden mladý doktor mi třikrát řekl během rozhovoru, že je mi už 40 let… já to snad vím!!…několikrát mi opakoval, kolik stojí ten a ten zákrok …jestli si to uvědomuju…dítě je priorita, věk ani finance neřeším…takt, lidskost a podpora od lékaře by pomohla hodně…“

„…byla jsem na IVF jednou a na IUI (intrauterinní inseminace – spermie jsou v tomto případě zavedeny přímo do dělohy pacientky) šestkrát a bohatě mi to stačilo…už je to půl roku a ozývají se zdravotní problémy, které jsem nikdy před tím neměla…“
Příběhů se šťastným koncem je spousta a ti, kteří je zažili, už dávno vytěsnili negativní vzpomínky.

Důkladnější informovanost veřejnosti
„Znalosti principů asistované reprodukce a zákonitosti biologie reprodukce mohou napomoci k vysvětlení některých omylů a zabránit nedorozumění. Dobrou příležitostí pro tento účel je její zařazení do výuky biologie na školách.“ ( Petr, 2003)
Vzhledem k tomu, že děti počaté metodami asistované reprodukce, jsou v současnosti žáky základních i středních škol a jejich počet narůstá, je třeba asistovanou reprodukci natolik přiblížit laické veřejnosti, aby se předešlo i obavám např. z případné diskriminace těchto dětí v dětských kolektivech.

Názory církví
Církve ze své podstaty vyjadřují spíše konzervativní názory na otázky spojené s IVF. Jsou církve, které se dokáží přiklonit i k některým medicínským postupům v rámci IVF, na druhou stranu zejména římskokatolická církev /největší křesťanská církev a nejvýznamnější církevní organizace na světě/ má k postupům asistované reprodukce povětšinou odmítavý vztah. Vatikánská Kongregace pro nauku víry vydala v roce 1987 významný dokument Donum Vitae /Dar života/ (český překlad – Cyrilometodějskáteologická fakulta University Palackého, 2006), který deklamuje základní pohledy římskokatolické církve na umělé oplodnění.
Dokument vychází z jasného přesvědčení, že počátkem lidského života, počátkem existence člověka, je okamžik zplození, tedy spojení pohlavních buněk muže a ženy. Mravným spojením je pouze spojení gamet manželů, zde se připouští pomoc asistované reprodukce, ovšem jiná varianta IVF (ukládání embryí, účast dárcovské třetí osoby, atd.) neodpovídá církevním zásadám, o náhradním mateřství ani nemluvě. Je však třeba přiznat, že takový dokument může mít ve své době smysl, neboť může být potřeba některé biologické či lékařské postupy označit ve veřejné diskuzi za nemravné, byť realita bude někde jinde. Své odpůrce nepřesvědčí, ale může vést k hlubšímu zamyšlení nad dalším rozvojem IVF bez zneužívaní a tento hlas má ve společnosti rozhodně své místo při vytváření morálky či etiky dané oblasti.

Etika právních aspektů
Komu patří embrya po rozvodu? Kdo za ně nese zodpovědnost, má větší šanci ten, kdo chce tato embrya přivést na svět i s jiným partnerem? V případě, že se náhradní matka nechce vzdát dítěte, kdo má rozhodnout a jak? Otázek a spekulací je mnoho.
„Je lepší nemít zákon regulující asistovanou reprodukci, než mít zákon špatný.“ (Cohen, Ethical Issues in ART. The Central European Dimension, 25.10 – 26.10.2002, Štiřín)
Právní rámec asistované reprodukce je dán v ČR zejména přijetím mezinárodní Úmluvy o lidských právech a biomedicíně z roku 1997 (Česká republika ji spolupodepsala o rok později, ve Sbírce zákonů vyhlášena pod č. 96 a 97/2001 Sb. m. s) a její aplikací do Zákona o rodině (č. 94/1963 Sb., §§ 50a – 62a) a Zákona o péči o zdraví lidu (č. 20/1966 Sb., § 27, písm. d – i ). Zákonodárci možná pomalu reagují na rozvíjející se realitu.
„Zákony bioetiky by se měly pravidelně upravovat a aktualizovat.“ (Pascale Hoffmann, 2003).
Možná uzrála doba k určitým právním změnám, tak jak společnost přijímá změny v pohledu na variace asistované reprodukce. Má právo mít dítě samotná žena? Dvě ženy či dva muži, kteří děti nemají nebo spolu vychovávají dítě jednoho/jedné z nich z předchozího manželství? Samotný muž, jenž přišel o milovanou ženu a zůstaly mu po ní kryokonzervovaná embrya? Žena, která při havárii přišla o jediné dítě a současně díky zranění o možnost donosit jiné dítě? Takových otázek přináší život mnoho a není jednoduché zdůvodnit odmítnutí pouze zákonem. Je etické jejich situaci neřešit a nepomáhat jim, jestliže medicína řešení zná? Nakolik má medicína právo tato řešení odmítat s odkazem na vznik budoucího problému právního nebo sociálního oproti právu jedince na poskytnutí pomoci?
Absence specifických zákonů v procesu asistované reprodukce má i své „výhody“, umožňuje např. individuální posouzení a flexibilní posouvání hranic řešení neplodnosti.
Zamykalová cituje Tesaříka: „Vycházím z Helsinské deklarace (práv pacienta). Jestliže ve sporu etických principů proti sobě stojí zájem společnosti nebo lidstva a zájem jedince,dávám vždycky přednost zájmu jedince. A to i v případě, že by z toho pro společnost mohl časem vzniknout nějaký problém. Ostatně společnost je tu od toho, aby problémy řešila.“

Závěr
Technika asistované reprodukce přinesla pozitivní zvrat do léčby většiny forem neplodnosti. Současně otevřela řadu nových možností v provedení reprodukčního procesu, jež uvádíme spolu s jejich etickými aspekty v tomto přehledu. Spousta nových etických problémů je obsažena i ve standardní aplikaci asistované reprodukce na manželský pár (výběr pohlaví, darované spermie, manipulace s oplodněnými vajíčky aj.). S rostoucím počtem těchto problémů souvisí i snaha regulovat vzniklou situaci zákonem dříve, než se procesu aplikované reprodukce zmocní „reprodukční byznys“. Je zřejmé, že tvorba moudrých zákonů v tak překotně se rozvíjející oblasti je nesmírně obtížná a špatný zákon je horší než žádný.
Naším hlavním záměrem je vytvořit schéma účinné psychologické pomoci účastníkům asistované reprodukce s respektováním specifik těchto nových léčebných postupů.

Zdroj: www.podporareprodukce.cz/article/novinky/etika-asistovane-reprodukce